Třetí dopoledne v Íránu jsme strávili přejezdem z Teheránu do Kashanu. Na autobusové nádraží jsme se svezli metrem. Naše obavy, že si bez znalosti perštiny nekoupíme lístek na autobus, byly ve vteřině ty tam. Okamžitě poté, co jsme se obejvili na nádraží, se nás ujal jeden muž. Udělal s námi pár kroků, předal nás jinému muži, ten zase jinému a najednou jsme měli lístky do Kashanu na VIP bus, ani jsme nevěděli jak. VIP tu znamená, že si připadáte jako v první třídě v letadle. Pohodlné sedačky, spousta místa na nohy, Marcelka dokonce ani nedosáhla nohama na zem. Po cestě se navíc podává drobná sladkost a pití. Fascinovalo nás shánění cestujících do autobusu krátce po vyjetí. Jeden člen posádky stojí v otevřených dveřích a řve na všechny strany „Kashan!“, zatímco autobus se posunuje hlemýždím tempem.

Snad ještě lépe byla zorganizována naše doprava na hostel v Kashanu. Na můj nervózní dotaz, kam že vlastně v Kashanu jedeme, řidič odvětil, že je všechno v pořádku. Jakmile autobus zastavil, řidič se zeptal, do jakého hotelu jedeme, a dovedl nás k taxikáři Hosseinovi. A ten už s námi pelášil požadovaným směrem. Jen nás po cestě upozornil, že dnes asi moc nepochodíme, protože je státní svátek a vše je zavřené. Včetně památek. Bohužel měl pravdu. Zároveň nám ukázal prospekt s několika výlety a nabídl nám, že by nás druhý den dopoledne mohl vzít do nedaleké malebné vísky Abyaneh, do zahrady Fin Garden a k archeologickému nalezišti Sialk. Při ceně 25 EUR pro oba plus vstupy zhruba 900.000 IRR pro oba nebylo o čem přemýšlet.

Na hostelu nám řekli, že by dnes některé historické domy přece jen měly být otevřené. Tak jsme se vydali do uliček Kashanu. Ty jsou ve starém městě charakteristické hliněnou omítkou a jsou opravdu velmi úzké (šířka přesně na auto). Je zde opravdu velké horko, 44 °C. Domy jsou navíc nízké a slunce velmi vysoko, takže nevzniká takřka žádný stín.

U jednoho z historických domů jsme potkali staršího muže, který před námi rozbalil mapu Kashanu. V ní ukazoval na jednotlivé domy a říkal „closed“. U jednoho ale řekl „Open rooftop, come.“ nebo něco takového. A když „come“, tak „come“. Nakonec se ukázalo, že i tento dům je zavřený, ale že to, co muž nabízí, je cesta po starých městských hradbách s výhledem na dům. Stále dokola přitom opakoval „Merci beaucoup“ (francouzsky Moc děkuji). No, je pravdou, že jeho vražedné tempo (skákal po těch hradbách jak kamzík) a neustále potřásání si rukou nás natolik unavilo, že jsme mu spolu s posledním díky dali 100.000 IRR a šli jsme si vlastní cestou.

V tu chvíli se začal ozývat hlad, takže další zastávkou byla restaurace Abbasian. Tradiční. Žádné stoly, jen vyvýšená pódia (každé cca pro 4, možná i 6 lidí), kde se sedí na zemi. Uprostřed veliké místnosti fontánka zvlhčující vzduch. Jedli zde i místní, takže pravděpodobně nešlo jen o kulisy pro turisty. Objednávání jídla bylo velmi jednoduché, menu bylo i v angličtině. Objednali jsme si polévku dizi a mleté skopové. Tom si to nemohl vynachválit, já už méně. Opět.

Zábavný zážitek nás potkal při kupování pohledů. Seděli jsme v obchůdku s prodavačem a vybírali. Když v tom se za pultem objevila hlava druhého prodavače. Pak i ramena, hrudník, břicho. A on prohlásil: „Like a gin“. Docela jsme se nasmáli. Prý mají pod obchůdkem nějakou místnost, do které podle všeho sjíždí výtah.

Druhý den v Kashanu jsme si přivstali. Snídaně jsou tu formou švédských stolů. Jaké bylo naše překvapení, když nás u něho dva mladíci pozdravili „Dobré ráno“. Během dne jsme na ně ještě narazili a dostali od nich nějaké tipy do dalších měst, oni totiž projíždí ta samá města, jen opačným směrem. Než jsme se po snídani vymotali ven, už na nás Hossein čekal. Dnes jsme měli opravdu nabitý den.

Začali jsme jízdou do vzdálené, asi 2.500 let staré vesničky Abyaneh. Údajně tam momentálně žije okolo 100 lidí, většinou starších, mládí se stěhuje do měst. V úzkých uličkách tvořených červeně zbarvenými zdmi z jílu a slámy se dýchá mnohem lépe než v Kashanu. Je tu o poznání méně horko, a pokud, stejně jako my, zajdete za vesnici a vystoupáte na přilehlý kopec, nejen že vás začne příjemně vzpružovat lehounce chladnější větřík (v Kashanu je vítr jako když na sebe pustíte fén na nejvyšší teplotu), ale především se před vámi objeví Abyaneh v celé své kráse, tak jak bývá zobrazována na pohlednicích.

Třešničkou na dortu pro mě osobně byly kouzelné babičky, které seděly na zápražích svých domků či u mešity nebo si rovnaly své zboží. Na rozdíl od města, kde převládá černá, tyto ženy jsou oděné pestrobarevně, typický je přes hlavu přehozený šátek s růžemi, jedná se vlastně o kroj. Taky mluví nářečím. Hned se člověk cítí jak doma.

Když jsme dorazili zpět k taxi, Hossein z kufru vytáhl menší občerstvení. Šálek čaje a nějaká ta sladkost potěší, obzvlášť když je sladkost opravdu dobrá a prý typická pro Esfahán. Tento minipiknik na stojáka u kufru auta alespoň vytvořil prostor pro našich asi milion otázek o zdejším životě.

S plnými břichy jsme se spokojeně vydali dál. Cestou jsme jeli kolem jaderného komplexu u Natanzu, který je střežen věžemi čnícími vysoko nad nekonečnou betonovou zeď. I pokus o fotku by asi byl sebevraždou.

Příští zastávka – Fin Garden. Je to zahrada zapsaná do UNESCO. Měla by to být snad i ta nej zahrada v Íránu. Podle nás pěkná zahrada s vodními prvky, ale větší dojem na nás udělala Abyaneh. Také je významná historicky, došlo v ní kdysi k politické vraždě. Po historii jsme ale až tak nešli a průvodkyni jsme odmítli, ta by stála 10 USD za asi dvaceti- až třicetiminutovou prohlídku.

S řidičem Hosseinem jsme měli ještě jednu slíbenou zastávku, a to Sialk. Je to staré osídlení, až cca 4.000-3.000 let př. n. l. K vidění jsou tu například úlomky nádobí nebo kosterní pozůstatky. Celkově nás ale Sialk zaujal ze všeho nejméně.

Ještě jsme to tu nepsali, ale musíme vyzdvihnout, že na každé památce mají popisky v angličtině. To není ani v Maroku, kde turismus šlape na mnohem větší obrátky.

Odpoledne jsme pak už po svých vyrazili do historických domů. Jako první jsme si vybrali lázně, kde jsme si koupili kombinovanou vstupenku (lázně + dva domy pro dva za 700.000 IRR). Jsou to všechno nádherné stavby, které určitě stojí za vidění. V lázních byl velmi příjemný vzduch, stropy byly krásné zdobené a zajímavé bylo i řešení přívodu světla přes malá okénka ve střešních kupolích.

Samotné domy jsou připomínkou bohatých kashanských obchodníků, kteří si je nechali postavit. Jsou to obvykle asi třípatrové komplexy (někde lze přičíst ještě sklípky) o několika desítkách místností, ve kterých se jednoduše ztratíte. Typické je rozdělení domů na část rodinnou a obchodní. Stejně tak je charakteristické dělení na část zimní a letní, protože zatímco v létě je zde neuvěřitelné horko, v zimě zde i padá sníh. Domy mají velkorysá nádvoří se zelení a vodními prvky. Opravdu moc hezké.

Večeři jsme si dali ve stejné restauraci jako o den dříve oběd. Znovu dizí a tentokrát místo skopového dušený lilek. Tom navíc zkusil nějaký nápoj z jogurtu a vody, charakteristický extrémně slanou chutí. A opět nemohl najít slov. I moje volba lilku byla tentokrát dobrá.

Poslední zastávkou dne byl kashanský bazar. Měla jsem počíháno na keramiku, která by se zde měla vyrábět, ale zboží bylo skoro stejné jako v Teheránu a po lokální keramice ani památky. Tak jsme alespoň viděli bazarové náměstíčko, které je jedním z nejfotografovanějších míst v Kashanu. Právem, posuďte sami…

Lidé jsou i zde neuvěřitelně milí, stále nás zdraví, ptají se, odkud jsme. Nově už na ulici i nabízejí výlety, ale když je s díky odmítnete, je všechno vyřízené a ještě vám popřejí hezký den. „Welcome to Iran“ je snad nejčastější věta.