Ráno jsme opět posnídali na terase. I dnes byly pšeničné placky, marmelády, med, karamelová pasta, mléko, čaj a cappuccino.

Poté jsme zamířili k bývalé ambasádě USA, která dnes slouží jednak jako centrum protiamerické propagandy, jednak jako centrum proíránské propagandy ve smyslu toho, že Západ Írán spojuje s terorismem a označuje jej za jeden ze zdrojů nestability na Blízkém východě.

V budovách, kde dříve působili Američané a kde odstartovala krize kolem amerických rukojmí v Íránu, která trvala mezi lety 1979 a 1981, je k vidění původní americké vybavení (skleněná odhlučněná místnost pro tajná jednání, počítače, šifrovací a dešifrovací stroje, tiskárny, skartovačky, vysílačky apod.). Prohlídka je s průvodcem, který samozřejmě prezentuje íránský pohled na obsazení ambasády. Víc než kde jinde je zde třeba myslet na to, že historie není černobílá. Možná právě toto místo, známé hlavně díky zdi pokryté protiamerickými malbami, je klíčem k pochopení současných (porevolučních) vztahů mezi Íránem a Západem v čele s USA. Průvodce vypadal velmi vzdělaně, znal mimo jiné Příliš hlučnou samotu od Hrabala nebo Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem.

Z ambasády jsme se přesunuli na centrální bazar jižně od palácového komplexu Golestan. Ten nás ovšem moc nenadchl, jsou to dlouhýé kryté uličky plné na první pohled nepříliš kvalitního zboží (oblečení, domácí potřeby). Výjimkou jsou obchody s krásnými koberci. Na bazaru jsme rovněž vyřešili oběd – pšeničné pečivo plněné zeleninou a kuřecím/hovězím masem. Poobědvali jsme ve stínu na trávě před vstupem do Golestanu.

K přepravě jsme dnes využívali metro, které zde dokáže být opravdu hodně přecpané. Nekolabuje, ale zdá se nám, že v centru k tomu ve špičce nemá daleko. Uvnitř vozů bývá velká tlačenice. Ženské části (vagon na začátku a na konci) jsou někdy stejně plné jako smíšené. Prodejci se opět činili – plastové lžičky, žínky, ponožky, sladkosti… V metru by se nemělo fotit.

Také se dnes potvrdilo, že Íránci jsou neuvěřitelně ochotní a nápomocní. V metru nám neustále dělali místo a posouvali nás do rohů, kde se na sebe tlačí nejméně lidí, ptali se nás, odkud jsme a jestli je podle nás Írán takový, jak se o něm mluví. Bylo nám nabídnuto ostříhání, pomoc s nákupem ovoce (včetně vysmlouvání lepší ceny). Dokonce při kupování večeře se nás jeden mladík zeptal, jestli nemáme problém s prodejcem, a pokud ano, že jej za nás vyřeší. A jestli je to stále málo, přidejme ještě to, že když nemůžete přejít přes silnici (mnohdy je to opravdu velký stres a hazard, doprava je katastrofální a pravidla silničního provozu neexistují, motorky jezdí i v protisměru a po chodníku), přijde muž, který vás kryje svým tělem, převede vás a pak se vrátí zpět. Video s dopravou přidáme spolu s dalšími do některého z příštích článků (teď nemáme kvalitní připojení).

Po obědě jsme se vypravili do mauzolea Ajatolláha Chomejního. Pro ty, kdo se neorientují, jedná se o prvního duchovního vůdce po islámské revoluci. Díky němu se tu například znovu nosí šátky, zhoršilo se postavení žen a všeobecně se scvrkla lidská svoboda. Tento muž leží v honosné, ale nedokončené stavbě na téměř konečné stanici jedné z linek metra. Otevírací doba je údajně 24/7 a vstupné žádné. Hodný pán před vstupem nás informoval, že vstup pro ženy a muže je oddělený, ale že se potkáme znovu vevnitř. Díky ženám přede mnou jsem pochopila, jak to tu chodí. Musíte se zout (ajeje), boty vložit do sáčku a předat pánovi do šatny, aby vám dal na oplátku žeton s číslem. Když už jsem chtěla vejít, zavolal si mě muž z ostrahy, zeptal se odkud jsem a poslal mě za dalším pánem, který mi na stůl položil čádor (jedná se o velkou plachtu látky, kterou si přes sebe přehodíte, v překladu to znamená „stan“ a opravdu ho s ním ženy připomínají). Pak už hurá dovnitř, teda jen co vás prohmatají a kabelku projedou scannerem. Chvíli počkat na Toma, ten pronášel elektroniku a stativ, takže si při kontrole smlsli a Tom se zapotil, protože měl v tašce pytlíček na brýle s Davidovou hvězdou. Stavba je to opravdu velkorysá a stojí za vidění, je to prostě důležité místo moderní íránské historie. Bylo zajímavé jen tak sedět na zemi a dívat se, jak muži a ženy obcházejí schránku s ostatky Chomejního a líbají ji.

Náš výborný papírový průvodce říká, že stavba vůbec nepůsobí vznešeně a taky prý nejsou povinné čádory. Stejně tak v průvodci bylo, že v paláci Golestan ničím nezaujme sál s mramorovým trůnem a že Ázádí monument působí zapomenutě a zanedbaně (oboje navštíveno předešlý den). S ničím z toho nesouhlasíme a průvodce doporučujeme hodit do koše, jedná se o Írán od Hilary Smithové a Marie Olejníkové. Ty dvě prostě musely sjíždět crack, když tu byly.

Večer jsme si šli sníst večeři na terasu. Bylo to báječné zakončení dne. Hodili jsme si takto pohodu ještě s dalšími třemi turisty.

Najednou se směrem k nám otočila starší žena a zeptala se, jestli nepotřebujeme vyměnit peníze. Všimli jsme si, že měnila už s mladíkem, se kterým seděla u stolu, na němž byly rozložené hromádky bankovek pomalu jak někde v casinu. Nejdřív jsme zájem neměli, jenže Tom se zeptal na kurz. Pravda je taková, že nám spadla brada. Za euro nabízela 85 000 riálů, to je 100 % nahoru oproti bance. Vyměnili jsme tolik, že nám to vystačí pravděpodobně na zbytek dovolené. Takže moc děkujeme, díky vám nás Írán bude stát o dost méně a po kapsách teď nosíme 40 milionů. Níže ukázka bankovek.