Po příletu do Teheránu jsme hned zamířili k přepážce s vízy. Tam po nás chtěli cestovní pojištění. Tušili jsme, že to naše české neuznají. Ale ukázali jsme jim ho a Tom jim vysvětloval, že sice není v angličtině, ale že je tam napsané, že platí pro celý svět, přičemž ukazoval na „celý svět“ a z pusy mu s nervózním úsměvem lezlo „whole world“. S tím nás poslali k jinému okénku, kde Tom předvedl totéž a ještě to korunoval vtípkem „You can only trust me.“ (Můžete mi jen věřit.) a „I can teach you some czech words if you want.“ (Jestli chcete, naučím vás pár českých slov.) Ono to nečekaně zabralo. Zároveň nám ale bylo doporučeno, ať si při případné další cestě dovezeme i anglické potvrzení, protože věřit nám je fajn, ale bylo by ještě lepší to opravdu vědět. Pak zpět k vízům, odevzdat pasy, chvíle čekání a odtud s pasy na pasovou kontrolu. Tam jsme dostali razítko a bylo vyřízeno.

Celou tuhle proceduru jsme absolvovali s dalším párem, který přiletěl stejným spojem s námi. Podělili se s námi krom jiného o informaci, že by se na letišti v 1. patře mělo dát měnit euro na riál. Abyste věděli, tak jsme odlétali s tím, že vlastně nevíme, jak na tom směnárny v důsledku amerických sankcí jsou, tedy jestli fungují. Četli jsme o existenci černého trhu, kdy mění obyvatelé přímo na ulici, ale jednak jsme nevěděli, jestli si na to troufneme, a jednak jsme netušili, jak na někoho takové vlastně natrefit. Šli jsme tedy směr schody do 1. patra, když se podívám směrem na Toma, který se odchycený nějakým mužem lehce vzdaloval od mé maličkosti. Mezeru mezi námi jsem dotáhla rychle, takže při sestupu do garáží jsme si to už pochodovali v řadě za sebou. Z muže se zkušeně linula nabídka za nabídkou na výměnu peněz, na taxi i na místní simkartu, kterou údajně turista jen tak nesežene, pokud nemá po ruce nějakého ochotného Íránce, který by mu ji pořídil.

Dole v garáži muž vytáhl velký pakl peněz a začal smlouvat. Tomova taktika říct si na začátku požadovanou sumu nevyvolala u muže žádnou radost, máchal totiž rukama nahoru dolů jak labutěmi starožitných vah a snažil se mu naznačit pravidla hry. Nakonec opět překvapivě vyhrál Tom. Dostali jsme kurz za 1 euro 60 000 riálů. A stali se z nás milionáři, jak poznamenal i muž.

Pak další smlouvání ohledně ceny taxi. Tom opět nastavil tvrdou hranici (muž začal na dvou milionech a Tom řekl, že mu nedá ani o riál víc než 700.000). Možná se v Tomovi něco hnulo, možná konečně pochopil pravidla, souhlasil totiž se 750 000 riály (13 euro) za oba, to znamená, že povolil téměř o 1 euro. 😀 Cesta byla dlouhá necelých 70 kilometrů. Na pokoj jsme dorazili někdy kolem 4. ranní místního času (je tu o dvě a půl hodiny více). Koupelna je ještě úspornější než v Essaouiře, sprchujeme se v podstatě nad haj… záchodem, do kterého se neháže toaletní papír, není tu v podstatě okno, pokoj je obitý tmavým dřevem, ale zato je tu pěkná terasa, na které se snídá.