Doufejme, že to nejhorší už jsme si vybrali. Ale pěkně od začátku. Odlet v 15:00 byl pohodový, cesta do Maroka ještě za tmy byla o něčem jiném. Nestihli jsme sice metro, které jsme chtěli, ale i tak jsme to zvládli i s nějakou drobnou rezervou. Stativ prošel. Hned poté ale přišlo rozčarování. Po 15 minutách v letadle nám bylo posádkou sděleno, že odletíme asi za hodinu. To není úplně dobré, když na přestup máte hodinu a tři čtvrtě. A už vůbec není dobré, když se nakonec od země odlepíte s takovým zpožděním, že vám na přestup zbývá 15 minut.

Letuška na dotaz Marcelky zcela samozřejmě odpověděla, že teď neví víc než my a že to, jak to vypadá s naším navazujícím letem, bude vědět až budeme u Kyjeva. Problém byl v tu chvíli hlavně v tom, že do Teheránu létá z Kyjeva jen jedno letadlo denně, to naše. Byli jsme si skoro jistí, že přestup kvůli hustému provozu ve vzduchu (důvod zpoždění) nestihneme.

Štěstí ale bylo na naší straně. Před přistáním, které jsme stihli zhruba o čtvrt hodiny dříve, letuška vyhlásila, že na cestující s navazujícími lety bude čekat letištní personál a provede je až k jejich branám. Když pomineme, že jsme po přistání čekali cca 10 minut na přistavení schůdků, je už jen třešničkou na dortu to, že na cestující do Teheránu nikdo nečekal. Rychle jsme proto doběhli k informacím, kde nám ukázali směr. Tam nám samozřejmě někdo jiný řekl, že tam to není, že musíme jít na druhou stranu. No fajn, tak teď už jsme sprintovali jak Bolt.

Honem bezpečnostní prohlídka (stativ opět OK) a rychle k bráně. Tu jsem si ve spěchu spletl s číslem sedadla, takže k jiné (minuty utíkají…). Můžete si oddechnout, stihli jsme to. Jen jsme byli splavení jak po maratonu. Zvláštní bylo, že po nás u brány chtěli víza. Ukázali jsme jim naše žádosti, těžko ale říct, jak by se to řešilo, kdybychom víza chtěli bez čehokoli získat až po příletu (jeden takový český pár jsme po příletu u víz potkali, takže to asi problém není). V letadle drobné občerstvení a pak už nic mimořádného až do Teheránu.