Když jsme do Íránu odlétali, moc velké vědomosti o tamním jídle jsme si neodváželi. Věděli jsme jen, že oblíbeným jídlem je kebab. A ono fakt že jo. Kebab se prodává skoro všude a já osobně ho měla nejraději z krámků, které měly venku vytažený přenosný minigril s rozpáleným uhlím. Maso je napíchané na dlouhých kovových  jehlách, které se prostě položí napříč přes gril. Obvykle jsou k dostání kuřecí kousky, kuřecí křidýlka, jehněčí, ledvinky, rajčata, viděli jsme ale i žampiony. Nejčastější přílohou je jejich chléb (spíš placka), v restauracích se ke kebabu dá objednat i rýže. Jiné přílohy tady moc nenajdete, snad jen jednou jsme narazili na brambory.

Pokud ale už v Íránu jste, není to podle všeho kebab, co byste měli jistojistě ochutnat. Íránci se často ptají, jestli už jste ochutnali jejich tradiční dizi. Jedná se opravdu o vydatné jídlo, které se až téměř rituálně ke konzumaci dodělá před samotným zákazníkem. Není se ale čeho bát, když vypadáte tak zmateně jako my při pohledu na tlouček, číšník pochopí, že vás musí zasvětit. A my pro změnu zasvětíme vás, vše máme na videu! Abych to ale krátce shrnula slovy: tekutá složka se slije do prázdné misky a naláme se do ní křupavý chléb, zbylé suroviny v kotlíku/hmoždíři (např. brambory, cizrna, jehněčí) se pořádně rozemelou, aby se vytvořila pasta a všechny chutě se hezky promísily. Pasta se nanáší na kousky chleba, do kterého se zabalí společně s kouskem zeleného, které k jídlu taky dostanete. Možná to nebude vypadat, ale je problém to všechno sníst.

Šíráz je pověstný zmrzlinou faloodeh. Jak už jsme psali v článcích, jedná se o malé zmrzlé nudličky (ne všude ale byly zmrzlé) vyrobené ze škrobu, které jsou ponořené do tekutiny ochucené růžovou vodou a citronem. Tom si tuhle zmrzlinu opravdu zamiloval. V Íránu je tradiční ještě i jiná zmrzlina. Jedná se o tři chuti, ale k rozpoznání je jen čokoládová, další dvě jsou podle mě bez chuti. Našla jsem ale, že by se mělo jednat snad o zmrzlinu se šafránem a růžovou vodou (no nevím). Zmrzliny mají zvláštní konzistenci, takovou tahavou. Tyhle zmrzliny nás neoslovily. Krom toho jsme se na ulicích setkali i s dalšími zmrzlinami, kopečkovými, ty docela šly, ale já osobně jsem nakonec přešla na zmrzliny balené, tam jsem měla jistotu.

Pro Šíráz je typické i slaďoučké pití vyrobené z květů pomerančovníku. Jak nás náš kamarád Milad učil, říká se mu „bahor noranži“, bohužel nevíme, jak se to píše. Prodává se i v jiných městech, ale údajně jsou to jen napodobeniny, ten originál si prý můžete dopřát právě jen tady.

Tom by se mohl utlouct po nápoji, kterému se tu říká dough (doogh). Je to v podstatě ayran, akorát že se do něj přidává máta (nebo alespoň její extrakt). Výborná byla také sladová limonáda Sunich s příchutí tropického ovoce (sladká, lepší je naředěná) – dá se v ní najít určitá podobnost s nealkoholickým pivem. Nealkoholické „pivové“ nápoje ale českým pivařům chutnat nebudou, chuť je hodně vzdálená.

Co jsme si oba zamilovali a po čem se nám bude hrozně stýskat, jsou vynikající ledová ovocná smoothie či džusy. U teheránského bazaru jsme našli stánek, kde byla smoothie tak výborná, že už jsme jinam ani nechtěli. Na výběr bylo mango, zelený meloun a mrkvová šťáva. Případně se daly koupit varianty se zmrzlinou, které byly o deset tisíc riálů dražší. Džusy jsme zkoušeli i v jiných městech, ale v Teheránu byly opravdu nejlepší. Pokud pojedete na podzim, nezapomeňte vyzkoušet džus z granátových jablek, my jsme bohužel tu možnost neměli. V Šírázu jsme vyzkoušeli i smoothie z vodního melounu – rovněž výborné.

Esfahán je vyhlášený pro svůj gaz a sohan. Gaz bývá nazýván jako perský nugát, já to vidím spíš jako turecký med, jedná se totiž o nadýchaný přírodní cukr. Opravdu vynikající je sohan. Vyrábí se z medu, másla, kardamomu, šafránu a dalších ingrediencí. My si pořídili sladkosti, které tyto dvě dobroty kombinují – gaz obalený kolem dokola sohanem.

Vlezli jsme i do krámku s cukrovím, to je ale dost drahé, dokonce jsem i četla, že do takových obchodů chodí spíše ti bohatší. To, co jsme si vybrali, bylo šíleně přeslazené a vlastně bez chuti. Takže nic moc.

Je toho na objevování opravdu dost, my zmiňujeme jen to nejzajímavější z toho, co jsme vyzkoušeli. Níže ještě pár fotek jídel, která jsme ochutnali.

Hotelové snídaně nejsou nijak šokující. Skladba bývá podobná – čaj, káva, džus, pečivo, sýr, vejce, marmelády, máslo apod. Nejbohatší byly snídaně v Esfahánu a Šírázu, kde byla v nabídce i teplá vaječná jídla (lečo, kaše s tahavou konzistencí), v Jazdu byla zase studená zapečená bramborová kaše.

Ještě by se vám mohl na závěr hodit tip. Není obvyklé v restauracích nechávat dýška, pokud podniky nějaké chtějí, automaticky si ho zaúčtují. V jedné restauraci započítávali dokonce vedle 10% spropitného ještě i daň ve výši 9 %.

A ještě jedna zajímavost na závěr. Místo vidličky a nože se v Íránu jako příbor používá vidlička a lžíce. Nůž v naprosté většině restaurací nenajdete.