Polovinu našeho posledního dne v Íránu zabrala cesta z Jazdu do Teheránu. Vlak odjížděl v 6:30, takže náš budík se ozval už ve 4:00. Doufali jsme, že pojedeme Snappem, to se však hned ukázalo jako nereálné. Dokonce ani taxíky nejezdily. Po asi půl hodině chůze směrem k nádraží jsme konečně chytili taxík, a na nádraží jsme tak byli se zhruba 45minutovou rezervou.

Ve vlaku jsme seděli naproti poměrně zajímavému páru. Milad (2), 28letý absolvent studia chemie na VŠ, se aktuálně věnuje studiu islámu. Jak si teď uvědomujeme, o práci jeho o dva roky mladší manželky Fatimy nebyla řeč. V každém případě se s námi Milad hned dal do řeči. Anglicky uměl velmi dobře, byť se stále dokola omlouval, že musí hluboko v paměti lovit slovíčka. Dokonce nás Milad a Fatima pohostili kávou a nabídli nám, abychom s nimi posnídali chléb se sýrem. Společnou kávu jsme si vychutnali, snídani jsme si ale s díky vybalili vlastní. Na konci cesty, když se Milad dozvěděl, že v Teheránu nemáme zajištěné žádné ubytování a noc plánujeme strávit na letišti, přišla nabídka, abychom dnes byli jejich hosty, navečeřeli se u nich a trochu se vyspali. Bylo to opravdu velmi milé a podle všeho upřímné (nabídku zopakovali několikrát a říkali, že by byli nadšení, kdybychom s nimi šli), i tuto nabídku jsme ale s díky odmítli. Přece jen jsme ještě měli nějaké plány a na paměti jsme také měli problémy s check-inem, takže jsme chtěli být na letišti s velkým předstihem.

Na vlakovém nádraží jsme si nechali batohy a metrem jsme se svezli do centra, kde jsme poobědvali. Po jídle jsme se metrem svezli na sever města k mostu Tabi’at, který se klene nad údolím, jímž vede rušná dálnice. Most je nezvykle tvarovaný a mezi místními nesmírně populární. Nejvíce nás zde ale zaujali lidé. Ženy po něm a v jeho okolí chodí ve velmi barevném oblečení, evidentně nesezdané páry se zde vodí za ruce, dokonce jsme potkali mladou dvojici hrající na kytaru. Na fotkách vypadá Tabi’at Bridge úchvatně (zejména po setmění), naživo je podle mě o něco méně zajímavý.

Tabi’at Bridge byl naší poslední zastávkou v Teheránu. Od něj jsme se vrátili na vlakové nádraží, kde jsme si v úschovně vyzvedli věci a metrem jsme jeli směr letiště. Tato cesta se moc nepovedla. Nejdříve nás v téměř úplně prázdném vlaku oslovil mladík s tím, že pokud jedeme na letiště, máme vystoupit a počkat na další vlak (linka se v jednom místě rozbíhá do dvou směrů). Poslechli jsme a přesedli do vlaku, který byl tak natřískaný, že jsme se tam málem nevešli (nepřeháníme). Jak jsme navíc zjistili, tento vlak na letiště rozhodně nemířil. Když jsme v místě větvení linky čekali na nějaký jiný, z protějšího nástupiště na nás jeden muž zavolal, že metro ne letiště nejezdí (záhadou zůstává, jestli jen večer, nebo zatím vůbec) a že musíme jet taxíkem. Ten jsme velmi rychle objednali přes Snapp a pak už to šlo jako po másle. Děsilo nás tedy, pravda, jen to, že sedíme v údajně nejnebezpečnějším autě v Íránu – Saipa Saba -, které se prý při nárazu umí zmenšit do velikosti fotbalového míče, a řidič se zvláštními tiky s námi po dálnici letí za zvuku klaksonu z jednoho pruhu do druhého rychlostí 120 km/h. Ale usoudili jsme, že jelikož je Írán bezpečná země, nic se nám nestane.

Čekání na letišti nebylo nijak zajímavé. Povečeřeli jsme dovezený kebab, ve stánku Irancellu jsem dokoupil data do mobilu, protože nám z nějakého důvodu cestou po dálnici expiroval zbývající kredit, a ve 3:20 jsme si šli udělat check-in. Letadlo se od země odlepilo načas v 5:15, a my jsme se tak s Íránem rozloučili paradoxně pohledem na východ slunce nad Teheránem. Tato vzpomínka v nás zůstane navždy, na zářící město bez začátku a konce plné těch nejúžasnějších lidí totiž jednoduše nelze zapomenout.