Noční VIP autobus z Šírázu do Jazdu byl pohodlný, jen trochu přechlazený. Ale už jsme si zvykli, že jsou tu dva extrémy, na ulici horko jako v pekle, v budovách a dopravních prostředcích zima jako v Rusku.

Na hotel jsme přijeli Snappem už kolem půl sedmé. Kolem půl osmé už jsme měli všechny věci na pokoji a šli jsme na snídani, kterou nám recepční nabídl na uvítání.

Po chvíli nezbytného odpočinku jsme konečně vyrazili do ulic. Bylo to kolem jedenácté hodiny, takže jsme krásně strefili to největší horko. Teplotami Jazd hodně připomíná Kašan, i zde je přes 40 °C a vítr je extrémně horký. To, že zde bývají skutečně velmi vysoké teploty, naznačují i větrné věže, které dříve sloužily (a možná vlastně stále slouží, nevíme) k ochlazování budov.

Den jsme pojali spíše odpočinkově. Hned u hotelu je mešita Jameh, jejíž obří minarety jsou dominantou města zapsaného na seznam UNESCO. Průvodce správně poznamenává, že kupole nad hlavní modlitební místností, jež má sama úctyhodné rozměry, se ve srovnání s dvojicí minaretů zdá být vlastně docela nenápadná. V mešitě jsme nakonec strávili poměrně dlouhou dobu. Příjemná teplota a krásné zdobení stěn i kupole vyzývaly k posedávaní a polehávání na červených kobercích a sledování skupinek turistů i místních.

Druhou zastávkou byl nedaleký komplex Amira Chaqmaqa, jehož dominantou je arkádová stavba zbudována v 19. století za účelem zajištění lepšího pozorování městských slavností a průvodů. Krásný je i pohled na toto dílo po setmění, kdy jsou jednotlivé oblouky nasvětlovány.

Horko nás o chvíli později donutilo jít se schovat na hotel. A po cestě jsme pochopili, jak moc vysoké teploty zasahují do zdejšího života. Zatímco v Teheránu, Esfahánu nebo Šírázu jsou obchody a krámky na bazaru i v ulicích otevřené celý den, ty v Jazdu vítají první zákazníky až večer. Přes den vypadá město mrtvě. Marcelka už riskla i zmrzlinu, ale zrovna jsme neměli šťastnou ruku.

Večer jsme pak zakončili zajímavým rozhovorem se zhruba 13letým mladíkem. Po sérii obligátních otázek na trasu naší cesty a náš názor na Írán z něj vypadlo, že se mu v Íránu jen těžko podaří splnit si své sny. Už tohle nás u takhle mladého kluka zaskočilo, ještě více nás ale překvapil dotaz, jestli bychom mu nedokázali pomoct s cestou do Evropy. Prý jestli nemáme někoho z rodiny na letišti.

Zažíváme tu opravdu zajímavé kontrasty. Během pár minut tu můžete potkat člověka, který Írán bezmezně miluje, člověka, který jej vnímá jako svůj osud a víc to neřeší, a člověka, který by z něj nejraději ihned odešel. Snad i proto vláda výjezdy lidí z Íránu reguluje a omezuje.

Doporučujeme také znovu navštívit příspěvek o našem výletu do pouště. Konečně se nám podařilo do něj doplnit video. Byl to horor, tak si ho važte.