Dnes jsme měli velmi brzký budíček. Ačkoli se nám děsně nechtělo, už o půl sedmé jsme stáli v koupelně a čistili si chrup. Tohle a odložení snídaně na dobu po návratu jsme absolvovali kvůli chycení toho nejlepšího světla v Pink Mosque (Růžové mešitě). Všichni doporučují jít do ní nejlépe hned na otvíračku, tedy na 7.30. Modlitební místnost Pink Mosque je z jedné strany lemována nádhernými vytrážovými okny. Přes barevná sklíčka prochází ranní paprsky a hází barevné odlesky na boční stěny a krásné perské koberce. Osobně jsem se na tuto podívanou hrozně těšila, protože v průvodci byla fotka, jak to může vypadat, když přijdete ve správný moment. Teď v létě ale sluníčko stoupá příliš strmě, takže výsledný efekt není až tak dechberoucí. I přesto je ale tato mešita moc krásná a svítání v ní za to stojí. Malé doporučení pro červencové cestovatele, stačí přijít na půl devátou, o půl osmé se do oken opírají první paprsky, a musíte tak minimálně hodinu čekat, než lze pořídit nějaké efektní fotky.

Po vydatné snídani, sbalení věcí a jejich uložení do hotelové úschovny jsme se vydali do místní citadely. Městská pevnost z 18. století byla veřejnosti zpřístupněna teprve roku 1999, do té doby fungovala jako policejní stanice a vězení.

Bylo hrozné vedro, a tak jsme si po prohlídce sedli na stinnou lavičku, kde jsme jen tak vegetili. Po nějaké chvíli k nám přistoupil nesmělý mladík s otázkou, jestli by nám nevadilo si s ním chvíli povídat. Neměli jsme ani tušení, že tohle je začátek naprosto úžasného odpoledne.

Tento mladý muž, Milad, zbořil všechnu naši nedůvěřivost, kterou v nás předešlý den vybudoval Reza.

Milad je učitelem matematiky na střední škole, ale zvládá i fyziku. Své povolání vnímá jako poslání. Nakonec se z náhodného setkání stala asi šestihodinová společná jízda plná rozhovorů o všem možném. Navštívili jsme park s muzeem zbraní a vojenské techniky, hrobku básníka Sa’diho, prošli se k vodopádům a mezi tím vším jsme stihli ještě zajít na vynikající oběd do restaurace se zlatým výtahem.

Nutno říci, že vše platil Milad, například oběd, ač jsme říkali, že bude na nás, stihl zaplatit dříve, než jsme se vrátili z toalet. Snažili jsme se mu peníze za útratu nebo alespoň jejich část dát, bylo to ale téměř nemožné. Trval na tom, že jsme jeho hosté a od hostů se v Íránu peníze neberou. Víme, že tu funguje zdvořilostní odmítání peněz, tzv. taroof, to probíhá údajně až ve třech kolech. V tomto případě Tom peníze nabízel, v podstatě téměř prosil, aby si je vzal, asi desetkrát, možná i víckrát. Nakonec Milad přijal alespoň 100 Kč na památku a 500.000 IRR, ovšem útrata byla pravděpodobně tak třikrát vyšší.

Když jsme se loučili, bylo vidět, že i on sám je plný emocí a dovolil se Toma, jestli ho může obejmout. Máme mu dát vědět před odletem a ozvat se, kdybychom cokoliv potřebovali. Už jsou to dvě hodiny, co jsme se rozloučili a stále mluvíme jen o něm. Tohle u nás nezažijete.