Na druhé dopoledne v Šírázu jsme měli už z ČR domluvený výlet s mladíkem známým on-line pod jménem Pey Man. Je to hvězda Facebooku a TripAdvisoru co se prohlídek Persepole týče.

Vyrazili jsme od hotelu jeho autem v osm hodin, do Persepole je to z centra Šírázu asi hodina cesty. Jak jsme se dozvěděli, turistů teď do Íránu zrovna moc nejezdí, takže zatímco v dubnu prý Pey Man bral turisty na výlet každý den a nestíhal, teď jezdí tak jednou za 14 dní. Důvodů, proč tomu tak je, je podle něj několik. Pravidelně slabé léto, k tomu nedávný Ramadán a navrch ještě oznámené obnovení amerických sankcí. Celkově je prý ekonomika od oznámení zrušení jaderné dohody ze strany USA „shit“ (jednoduše „na hovno“).

Musíme uznat, že volba Pey Mana byla opravdu skvělá. O Persepoli by dokázal vykládat klidně hodiny. Neustále ze sebe chrlil další a další zajímavosti. Ale takové, že se v nich člověk nezačal po chvíli ztrácet, nýbrž naopak si dělal dobrou představu o tom, jak to kdysi v Persepoli vypadalo.

Do dnešních dní toho z 2 600 let starého města určeného k oslavám příchodu nového roku (zde připadá na březen) zase tolik nezbylo. Zkázu města má na svědomí Alexandr Veliký, i proto mu prý v Íránu není přídomek Veliký přiznáván. Ale přestože už jsou k vidění jen zbytky staveb, nemůže se člověk při pohledu na toto veledílo ubránit slovu „wow“. I to málo, co z Persepole zbylo, je jedním slovem nádherné.

Hlavní schodiště, brána všech národů, stěna vyobrazující zástupce všech zemí, jež kdysi byly součástí Perské říše, či sál určený pro pobyt vojáků, to vše působí i dnes opravdu monumentálně.

Persepolis je plná symbolů a my jsme díky Pey Manovi velké množství z nich rozluštili. Nadšenci do moderních technologií si navíc mohou zapůjčit VR brýle a „na vlastní oči“ se podívat, jak Persepolis vypadala v dobách své největší slávy. My jsme vyzkoušeli jen ukázku u hlavní brány. Bylo to zajímavé, ale řekli jsme si, že spíše necháme pracovat svou představivost.

Poprvé jsme také potkali ženu, která zřejmě patřila do nějaké lepší vrstvy. Jednak měla kabelku Louis Vuitton, jednak měla na obličeji asi tak kilo opalovacího krému. Právě snaha mít co nejbělejší pleť je prý pro bohatší vrstvy typická (podobně jako v Číně má být bílá pleť důkazem toho, že daná osoba nemusí pracovat venku na slunci).

Od Persepole jsme ještě zamířili do nedaleké Nekropolis (Nakš-e Rostam), místa, kde jsou do skály vytesané čtyři obří hrobky pocházející zhruba z poloviny pátého století před naším letopočtem. Bude to asi znít divně, ale prohlídku tohoto místa jsme zvládli z auta. Pey Man říkal, že když zaplatíme dalších 200.000 IRR za vstupenky, moc víc toho stejně neuvidíme. Marcelka vypadající jako chodící mrtvola tak zajásala nadšením, že se vyhne dalšímu pobytu na zhruba 40 °C. Máme podezření na úpal, úžeh nebo jejich kombinaci. Symptomy by seděly. 🙁

Každopádně nám v autě Pey Man vysvětlil symboliku hrobek založenou na čtyřech elementech (voda, vzduch, země, oheň) a upozornil nás na jejich poškození, které nemá na svědomí nikdo jiný než Alexandr (Veliký).

Odpoledne jsme pojali spíše odpočinkově, zašli jsme si do restautace na pozdní oběd. Po něm si Marcelka šla lehnout a já jsem se šel projít městem. Okusil jsem další faloodeh, džus z granátového jablka (je otázkou, zda byl opravdu z granátových jablek, ale byl příjemně kyselý a osvěžující) a loudal jsem se uličkami bazaru. Po cestě jsem objevil čajovnu s dýmkami, koupil Marcelce dva banány a nám oběma pití, které nám (nebo tedy minimálně mně) tak moc chutnalo u Roohollaha. Když jsem se vrátil, byla už Marcelka v mnohem lepším rozmaru. Večer jsem ji tak ještě na chvíli vytáhl na čerstvý vzduch. Snad už bude jen lépe.