Když jsme si koupili letenky do Íránu, začal se v Tomově mysli tvořit plán, lépe řečeno přání. Tím přáním bylo přespání v poušti. Když mi podal návrh, rázně jsem ho zamítla. Nebudu přece spát někde, kde kvůli strachu ze škorpionů a hadů večer nevystrčím ani nos ze stanu. Nechala jsem se ale ukecat na odpolední výlet do pouště.
Už v ČR (díky Facebooku a TripAdvisoru) jsme si vyhlídli Roohollaha, průvodce žijícího ve městě Varzaneh nedaleko pouště. A výlet jsme si u něj zamluvili.
Muž, věkem tak po čtyřicítce s lehce prošedivělými vlasy, působil velmi klidným dojmem. Uvítal nás v domě svého otce, kde nás pohostil vodním melounem a karafou vody. Zhruba hodinu jsme si povídali o životě u nás i zde v Islámské republice Írán. A taky to byla první hodina od příletu do Íránu, kdy jsem mimo hotelový pokoj nemusela mít šátek. Povím vám, je to úleva!
Pak šátek nazpátek, vzít věci, nasednout do auta našeho průvodce a vyrazit. Slunce bylo ještě dost vysoko a písek v poušti stále rozpálený, zajeli jsme proto nejdřív k vyschlému solnému jezeru. Když auto projíždělo vrstvou bílých krystalků, které ulpívaly na podvozku, mysleli jsme jednak na tu krásu za okýnkem, jednak na to, že tohle auto fakt litujeme. Zastavili jsme u mírně vybagrovaného místa, kde voda začala prosakovat na povrch (voda je nyní kvůli vyschlé řece a nedostatku srážek cca 20 až 30 cm pod povrchem).
Vyzuli jsme boty, sundala jsem šátek a šli jsme se vodou procházet. Krystaly soli pod hladinou se krásně leskly a jemně bodaly do chodidel. Doufala jsem, že se mi obrousí tvrdé paty, ale na to je už potřeba asi pilka. 🙂
Slunce bylo ještě pořád výše, něž jsme potřebovali, a tak jsme si všichni společně sedli na sůl do stínu auta a vychutnávali si další sladký meloun. Řeč se stočila jak jinak než k soli, a tak jsem se v tomto kouzelném prostředí snažila převyprávět příběh pohádky Sůl nad zlato. Trochu nás pobavilo, když se nás Roouhollah na konci zeptal, jestli je to pravda, nebo smyšlenka.
Pak už ale nastal ten pravý čas. Celí natěšení jsme znovu nasedli do auta. Netrvalo to ani 10 minut, když jsme zastavili a bosí se pomalu začali škrábat na vrchol nejbližší duny. Roohollah navíc se snowboardem.
K čemu ten snowboard? Na to najdete odpověď ve videu níže. Vrcholem písečného odpoledne bylo pozorování zapadajícího slunce z vrcholu duny.
Abyste věděli, tohle ještě není všechno. My totiž jeli k Roohollahovi domů na večeři. Vařila jeho žena a dvě malé dcerky pomáhaly prostírat. Musím říct, že to bylo to nejlepší jídlo, jaké jsem tu měla. Rýže a k ní buď výtečný dušený lilek s rajčetem nebo směs masa, švestek a čočky. Jako dezert byl bílý jogurt posypaný malými sušenými okvětními lístky růží. K tomu jsme se bohužel přes plná břicha už nedostali. Tomovi ještě moc chutnalo podávané pití, podle něj to připomíná pivo, podle mě Vineu.
Při dlouhé zpáteční cestě (z Varzaneh do Esfahánu cca 1,5 hodiny) jsme plní skvělých zážitků a báječného jídla oba vytuhli na zadní sedačce taxíku, který nám Roohollah zajistil, stejně jako pro první cestu. Báječný den!