S taxikářem Hosseinem, který nás vzal na krásný výlet do vesničky Abyaneh, jsme se domluvili, že nás druhý den ráno v 9.30 vyzvedne a doveze nás na kashanský autobusový terminál. Nakonec za sebe sice poslal náhradníka, ten byl ale o všem dokonale informován, takže cesta byla bez jediného problému. Stejně tak jízda autobusem do Esfahánu, kam jsme dorazili odpoledne kolem jedné hodiny.

V Esfahánu jsme se z terminálu svezli metrem a zbytek jsme došli pěšky. Metro má zatím jenom jednu linku a některé jeho stanice ještě nejsou dokončené. Na pokoji jsme odložili svá zavazadla a chvíli poté jsme vyrazili směrem do centra.

Kroky nás dovedly k mešitě Jameh zapsané na seznam UNESCO. Loudali jsme se jednotlivými halami mešity a obdivovali jsme krásu prostoru a bohaté zdobení stěn obklopujících rozlehlé nádvoří. Zajímavostí, která stojí za povšimnutí, je jedna podzemní modlitební místnost s klenbovým stropem. Ve vrcholcích kleneb jsou totiž umístěny průsvitné mramorové kameny, které místnost prosvětlují, ale zároveň brání jejímu přehřívání. Jak píše průvodce, bez návštěvy této mešity by žádná zastávka Esfahánu nebyla kompletní.

Z mešity jsme celí vyhladovělí vyrazili na hlavní esfahánské náměstí Naqsh-e Jahan, které je jedním z nejznámějších symbolů města.

Hledání jídla ale bylo skoro nadlidským úkolem. Nechápali jsme, jak na náměstí této velikosti, v jehož okolí se navíc pohybuje velké množství lidí, může nebýt restaurace nebo alespoň stánek s něčím k zakousnutí. Nakonec jsme přece jen objevili uličku s jídlem. Marcelka si objednala jakousi vegetariánskou kaši, já chléb s mletým masem. Další vývoj se moc nelišil od našich předchozích návštěv restaurací – Marcelce nechutnalo ani jedno, mně moc obojí. Na pití je tu oblíbený jogurtový nápoj Dough (či Doogh). Je opravdu hodně slaný, ale výborný, oproti známému ayranu je zde navíc ochucený mátou.

Večer jsme si pak vyhradili pro návštěvu zábavního parku a hory Sofe na jihu města. Byl to tip od dvou českých baťůžkářů, které jsme potkali v Kashanu. Pod horu jsme se nechali po krátkém smlouvání ceny dovézt neoficiálním taxíkem za 130.000 IRR a na kopec lanovkou za dalších 300.000 IRR (v ceně i cesta dolů). Lanovka už je nějaký ten rok v provozu, ale celkově vypadá docela udržovaně. Cestou nahoru se nám otevřely krásné výhledy na Esfahán. Na Sofe jsme se ještě vyšplhali dvěma kozími stezkami na místa s lepším výhledem a užívali jsme si západ slunce. Nakonec jsme u horní stanice lanovky povečeřeli v restauraci Paradise. Trochu jsme se báli, že nebudeme mít dost peněz, pak ale číšník spočítal, že se vejdeme do 500.000 IRR, čímž se naše obavy rozplynuly. Po návratu lanovkou pod kopec jsme se ještě bavili pohledem na Íránce a Íránky pištící na atrakcích v malém místním lunaparku. Jednoduše nás tento večer utvrdil v tom, že v Íránu žijí lidé jako všude jinde, kteří se rádi baví. Pro zpáteční cestu jsme vůbec poprvé použili aplikaci Snapp (íránská obdoba Uberu) a od té doby na ni nedáme dopustit.

Druhý den v Esfahánu jsme dopoledne navštívili palác Chehel Sotoon (v překladu „Čtyřicet sloupů“) v blízkosti náměstí Naqsh-e Jahan. Název vychází z toho, že sloupy nesoucí střechu terasy paláce se zrcadlí ve vodní nádrži, takže je vidět dvojnásobek jejich skutečného počtu (i když v průvodci se píše, že sloupů není dvacet, ale jen osmnáct; musíme z fotek zjistit, kde je pravda). Palác je uvnitř zdobený velkými nástěnnými malbami zobrazujícími bitvy íránských vojsk či střetnutí íránských vládců se zástupci jiných zemí. A navíc je obklopen nevelkou, ale velmi krásnou zahradou.

Teď se trochu posuneme v čase. Půldenní návštěvě pouště u města Varzaneh věnujeme samostatný příspěvek…

Poslední (třetí) den v Esfahánu potkaly Marcelku střevní potíže. Já se zatím držím. Jednou z možností je, že Marcelce nesedla voda z veřejných pítek, k jejímuž ochutnání jsme se odhodlali poté, co naše lahve vyschly a poblíž nebyl obchod. Pítka jsou vůbec zajímavá – jsou na ulicích takřka všude a většinou jde o kovové bedny, které fungují jako chladicí zařízení, takže voda je neustále velmi studená. Ale zpět k naší cestě…

Odhlásili jsme se z hotelu a poprosili personál na recepci, jestli bychom si tam nemohli nechat věci a vrátit se pro ně až před odjezdem našeho nočního autobusu do Šírazu. Svezli jsme se Snappem k náměstí, kde jsme obdivovali kombinaci jeho velikosti a poklidné atmosféry.

Ujít jsme si nenechali ani prohlídku Shahovy mešity, jejíž minarety dominují jižní části náměstí. Je pojata vskutku velkoryse, jak je u staveb tohoto druhu zvykem. Hlavní dóm je dokonce tak velký, že má dvojitou kupoli – vnitřní pomáhá s roznášením zatížení, takže vnější se může chlubit nejen úctyhodnými rozměry, ale i nádherným tvarem.

Když už jsme se pomalu chystali náměstí opustit, potkala nás skupinka asi čtyř kluků. Jak jsme se za chvíli dozvěděli, zhruba 24letých vojáků na vojně, kteří dnes měli volno. Pátek je v Íránu jako neděle v Evropě.

Hoši začali obligátní otázkou, odkud jsme. A hned nato se nás zeptali, jestli by nám nevadilo si s nimi na chvíli popovídat. Z chvíle se nakonec staly asi dvě hodiny neskutečně příjemného povídání. Zajímal je český fotbal, co si lidé u nás myslí o Íránu, jaké máme v ČR peníze, čím se lidé u nás nejčastěji živí a podobně. Po chvíli se ke skupince přidal ještě další mladík, který na můj dotaz ohledně dobití kreditu na íránské SIM zareagoval tím, že mi nějaký kredit dobije ze svého účtu. A trval na tom, že peníze nechce. Snažil jsem se dát mu je za každou cenu, ale zakončil to tím, že kdybych mu peníze dal, urazil by se. Bylo to sice jen 10.000 IRR, ale pořád to jsou peníze.

Skupinka vojáků nás přesvědčovala, že bychom v Íránu mohli klidně dělat modeling, protože jsme oba velmi krásní. A určitě prý máme mít děti, protože budou krásné po nás. Z vojny prý nejsou příliš nadšení a není to ani žádný med, na druhou stranu ale zdůrazňovali zapojení Íránu do boje proti Daesh (IS) a také řekli, že Írán zůstane bezpečný, protože oni jako vojáci jsou připraveni to zajistit. Měli jsme z toho dojem, že jsou na svou zemi opravdu hrdí.

Povinná vojenská služba v Íránu trvá dva roky a nastupuje se na ni právě kolem 24. roku, jde-li o vysokoškolsky vzdělaného muže. Mladíci nám stále opakovali, že se s námi cítí opravdu krásně a že by na ně jejich rodiče byli hrdí, kdyby věděli, že s námi mluví. Pozvání na zmrzlinu jsme nemohli odmítnout. Rozloučili se s námi s tím, že kdyby nebyli na vojně, pozvali by nás k sobě domů. My jsme jim na oplátku slíbili, že pokud někdy přijedou do ČR, budou našimi hosty. Na památku jsme jim dali alespoň českou minci (bohužel jsme měli jen jednu).

Poslední zastávkou v Esfahánu pro nás byl most Siosepol na jihu města. Pohled na něj jsme si užívali při západu slunce z vyschlého koryta řeky. Naše rozjímání bylo ještě ozvláštňováno hrou na různé hudební nástroje a zpěvem skupinek postávajících či posedávajících pod jednotlivými oblouky mostu. A chybět samozřejmě nemohla ani procházka po již nasvětleném mostě, který je oblíbeným „výletním“ místem obyvatel Esfahánu

Tím jsme se s Esfahánem rozloučili. V hotelu jsme si vyzvedli věci a nočním autobusem jsme vyjeli směr Šíraz.